Federico Fellini napsal a režíroval tento ironický hymnus oslavující pohanské časy prostřednictvím bizarní cesty napříč dekadentním a zhýralým Římem císaře Nerona. Řím za časů císaře Nerona byl ztělesněním korupce a zhýralosti v nevídaném měřítku. Toto je příběh méně urozených občanů Věčného města. Dva studenští přátelé, Encolpio and Ascilto, se dohadují o tom, kdo je vlastníkem chlapce jménem Gitone. Nakonec si rozdělí své věci a rozchází se. Chlapec dostane na výběr ke komu se chce přidat a vybírá si Ascilta. Jen náhlé zemětřesení zachrání Encolpia před sebevraždou. Poté následujeme Encolpia sérií dobrodružství, při nichž se náhodou znovu dává dohromady s Asciltem a vyvrcholí pomocí jednomu muži unést poloboha-hermafrodita z chrámu. Unesený bůh umírá a za trest se Encolpio stane impotentním. A kamarádi se vydávají hledat lék. Satyricon je jako divoce smyslný, nepravděpodobný sen. Zde v Římě žije mnoho fascinujících postav a všichni hledají maximální erotické vjemy. Je to věk požitkářství, v mnoha ohledech rozkošně – i děsivě – podobný tomu našemu. Snímek byl volně inspirován knihou Satyricon z pera Gaia Petronia – „Arbitra Elegance“ na dvoře císaře Nerona. Z knihy se dochovaly pouze fragmenty, což film neváhá reflektovat – je také velmi úlomkovitý, dokoce se zastaví v polovině věty.